1. Počátky křesťanství

Ranné křesťanství je období dějin, které se datuje od 1.století n.l. do počátku 4.století. Během tohoto období se křesťanství začalo formovat jako významná náboženská a sociální síla v římském impériu. Základními prvky ranného křesťanství byla víra v Ježíše Krista a v příchod Mesiáše. Toto období bylo charakterizováno Ježíšem Kristem, Janem Křtitelem, římskými úřady a právem, šířením křesťanství, pronásledováním křesťanů, formováním křesťanských obcí a růstem společenství. Ranné křesťanství přineslo mnoho nových myšlenek a hodnot do tehdejší společnosti, jako je důraz na lásku, službu druhým, odpouštění, spravedlnost a naděje ve vzkříšení. Navzdory pronásledování a obtížím se křesťanská víra šířila a stala se jedním z hlavních pilířů západní civilizace.

2. Jan Křtitel

Podle biblické tradice byl Jan synem kněze Zachariáše a jeho manželky Alžběty, a narodil se jako odpověď na modlitby svých rodičů. Již od mládí byl Jan oddán Bohu a žil jako poustevník v poušti, kde vedl asketický život a hlásal potřebu pokání a obrácení. Janovo působení však vyvolalo také odpor a nepřátelství, zejména ze strany židovských autorit. Nakonec byl Jan zatčen a popraven na příkaz vládce Heroda Antipa.

Jan Křtitel je v křesťanské tradici považován za proroka a předchůdce Ježíše Krista. Jeho postava symbolizuje poselství pokání, přípravy na Kristův příchod a ukazuje na důležitost pokorné služby Bohu. Jeho památka je v křesťanském kalendáři připomínána jako svátek 24. června.

3. Ježíš Kristus

Ježíš Kristus se narodil 3 roky př.n.l. Marii, která byla v té době pannou, a proto jí církev později nazývala Panna Marie. Jeho otcem měl být sám Hospodin, který dal Marii dar syna. V té době však žena nemohla být sama protože by jí tehdejší mentalita lidí nepřijala a tak se jeho adoptivním otcem stal Josef. 

Ježíš Kristus se narodil jako Žid, do židovské královské rodiny s velkými kořeny. On sám ale za krále židovského národa nebyl nikdy uznán a to i přesto, že mezi jeho předky patřil král Šalamoun či král David. Tehdejší židovská vláda uznávala jen svá pravidla a nechtěla si nechat nikoho vpustit do svého systému. Podobně byla odsuzována také Marie z Magdaly, kterou považovali za prostitutku, ale ve své podstatě pocházela také z královského rodu. 

Poté, co se Ježíš narodil, tak se k jeho kolébce došli poklonit tři velcí králové, který jej uznali jako svého mesiáše. Tedy kromě krále Heroda a židovských představitelů. Následně poté, co králové odešli do svých zemí, tak Ježíšova rodina musela dle Matoušova Evangelia uprchnout do Egypta. A to z toho důvodu, že král Herodes se rozhodl vyvraždit všechny chlapce od narození do jednoho roku. V Egyptě se Ježíšova rodina zdržela do doby než král Herodes nezemřel. 

Jakmile se vrátili do Izraele, tak se usadili ve městě Nazaret, kde Ježíš vyrůstal a začali se kolem něho dít samé zajímavé věci, které mnohdy překvapovali a i děsili okolní obyvatele. Od svého otčíma se naučil tesařině a když bylo Ježíšovi 12 let, tak vstoupil do Jeruzalémského chrámu, kam pravidelně rodina cestovala na Velikonoce a začal diskutovat s učenci o Hospodinovi. Učenci byli překvapeni jeho věděním, a proto mu neustále kladli další a další otázky. 

4. Přátelé Ježíše Krista

Jak Ježíš vyrůstal, tak se začal stále častěji dostávat do podvědomí lidí a získával si přátele a učence. Mezi jeho nejbližší přátele patřil Marek, Lukáš, Matouš, Jan, Jan Křtitel, Marie z Magdaly, Josef z Arimatie a jeho sestra Marie. A do určité doby také Jidáš, než jej musel zradit. Marek, Lukáš, Matouš, Jan a Jidáš byli Ježíšovými učedníky. Jan Křtitel byla osoba, která připravovala lidi na jeho příchod. Marie byla Ježíšova sestra a Marie z Magdaly velice významná v dnešním poměru řečeno "kamarádka" a Josef z Arimatie byl římským občanem a přítelem Ježíše, který často cestoval z Anglie do Izraele. 

Marie z Magdaly: byla v Bibli popisovaná jako hříšnice, která omyla Ježíšovi nohy svými slzami. Jejím manželem byl farizeus - Farizeové byli členové židovského náboženského hnutí, které se vyznačovalo zbožností, obrázkami na vědomosti a interpretacemi Tóry. Byli to učenci zákona, kteří se snažili pečlivě dodržovat náboženské zákony a tradice. A ona sama pocházela z královské rodiny, která vládla v rybářském městě Magdala na břehu Galilejského jezera. Podle Lukášova evangelia byla posedlá sedmi démony, které z ní vyhnal Ježíš a ona se poté stala jeho nejbližší učednicí. Křesťanství jí řadu let nechtělo uznat a rozhlašovali o ní, že to byla prostitutka. Dokonce se i stovky let po její smrti hledalo její tělo, aby bylo z nesvěceno. Po smrti Ježíše Krista však odešla se svými přáteli do jižní Francie a založila zde se svým synem jednu z nejmocnějších dynastií Evropy a to Merovejskou dynastii. 

Jidáš Iškariodský: pocházel z oblasti zvané Keriot v Judei a patřil mezi učedníky Ježíše Krista, kterého také později zradil za 30 stříbrných šekelů. Ježíš však věděl, že dojde ke zradě a dobrovolně se římským strážcům vydal. Jidáš pod tíhou svědomí se následně poté oběsil. 

Josef z Arimatie: byl významným židovsko-římským občanem, který měl velké majetky v Anglii i v Izraeli. A v Jeruzalémě zasedal v soudním sboru. Poté, co Ježíš zemřel, tak požádal Piláta o jeho tělo, aby jej mohl pohřbít a o možnost odchodu Ježíšových přátel mimo Jeruzalém. A tak bylo učiněno. Stejně tak bylo učiněno i uvěznění, mučení a ukřižování Krista, které bylo předem zvěstováno. S pohřbením Ježíše Josefovi pomáhal Nikodemus, který byl také významným soudcem v Jeruzalémě a také tajným učedníkem Ježíše. 

Matouš: byl původně celníkem z židovského rodu Lévi. A později se stal učedníkem Ježíše Krista a sepsal evangelium. Evangelium podle Matouše se zaměřuje na ukázání, jak Ježíš Kristus splňuje Starý zákon, a zdůrazňuje jeho židovské kořeny. Matouš také zdůrazňuje učení o království nebeském a mnoho podobenství, které Ježíš použil k výuce.  

Marek: pocházel z průměrné židovské rodiny, kde jeho matka Marie propůjčovala svůj dům ke křesťanskému setkávání a společným modlitbám. Evangelium podle Marka se zaměřuje na život, učení, smrt a zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Jedná se o živý záznam Ježíšova veřejného působení, které je popsáno jako intenzivní a plné zázraků. Markovo evangelium je psáno živě a strhujícím stylem, který zdůrazňuje akce a události. Zvláště se vyznačuje záznamy o exorcismech a zázracích, které provázel Ježíš.

Markovo evangelium obsahuje také podrobný popis Ježíšovy cesty do Jeruzaléma, jeho posledního večeře s učedníky, jeho zatčení, soudu a ukřižování. Je také prvním evangelium, které zaznamenává Ježíšovo zmrtvýchvstání.

Toto evangelium je často považováno za určené pro římské publikum, protože zdůrazňuje Ježíšovu autoritu a moc nad démony a přírodními živly, což mělo být osvěžující pro obyvatele Římské říše, kteří byli zvyklí na bohy s podobnými atributy. Markovo evangelium poskytuje důležitý základ pro pochopení Ježíšova života a učení a bylo významným zdrojem informací pro další evangelisty.

Lukáš: Evangelista Lukáš je známý jako autor jednoho z knih Nového zákona, evangelia podle Lukáše, a také jako autor knihy Skutků apoštolů. Lukáš byl lékařem a společníkem apoštola Pavla, ačkoli se nezdá, že byl jedním z dvanácti apoštolů Ježíše Krista.

Evangelium podle Lukáše je zaměřeno na život, učení, smrt a zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Lukáš se zvláště soustředí na Ježíšovu soucitnost s chudými, opuštěnými a hříšníky. V jeho evangelium je kladen důraz na Ježíšovu milosrdenství, Boží království a odpuštění hříchů.

Kniha Skutků apoštolů, také napsaná Lukášem, pokračuje příběhem prvních křesťanů po Ježíšově vzestupu do nebe. Tato kniha popisuje rané dějiny křesťanské církve, včetně vzniku a rozšíření církve, působení apoštolů, konverze lidí a události spojené s apoštolstvím Pavla.

Evangelista Lukáš je často považován za pozorovatele a historika, který pečlivě shromáždil informace o životě a službě Ježíše Krista a rané církve. Jeho spisy jsou uznávány pro jejich literární kvality a historickou hodnotu, a jsou považovány za důležité zdroje informací o raném křesťanství.

Jan: Evangelista Jan, známý také jako Jan Evangelista, byl jedním z dvanácti apoštolů Ježíše Krista a autor jednoho z knih Nového zákona, evangelia podle Jana, a také knihy Zjevení. Jan je známý svým hlubokým duchovním ponorem a teologickým chápáním, které se odráží v jeho spisech.

Evangelium podle Jana se liší od ostatních synoptických evangelií (Matouš, Marek a Lukáš) tím, že se zaměřuje na teologické a duchovní aspekty Ježíšova života a učení. Jan zdůrazňuje božskou povahu Ježíše Krista jako Slova (Logos), které bylo na počátku s Bohem a které se stalo tělem (inkarnovalo) pro spásu lidstva. Toto evangelium obsahuje mnoho unikátních událostí a zázraků, které nejsou obsaženy v jiných evangeliích, jako je například zázrak proměnění vody na víno, setkání s Nikodémem a žena u studny.

Kniha Zjevení, také nazývaná Apokalypsa, je poslední knihou Nového zákona a je připisována evangelistovi Janovi. Jedná se o apokalyptický spis, který obsahuje záznamy o vizích a proroctvích týkajících se budoucích událostí, včetně posledního soudu, nového nebeského Jeruzaléma a porážky zla.

Evangelista Jan je považován za jednoho z nejvýznamnějších autorů Nového zákona, a jeho spisy jsou obecně uznávány pro jejich hlubokou teologii a duchovní inspiraci. Janův přístup k Ježíšovu učení a jeho důraz na lásku, pravdu a víru mají trvalý vliv na křesťanskou spiritualitu.

5. Merovejci

Merovejská královská dynastie byla první a nejsilnější vládnoucí dynastii v Evropě. Dle starodávných legend se jejím zakladatelem stal jakýsi Meroveus, jenž byl synem Marie z Magdaly, která se svými přáteli připlula po moři (od toho je i název "Merove" - ti, co přišli z moře). V té době již byla těhotná a na březích Francie porodila syna. Zvláštní je, že tato legenda je zastoupena i dalšími na sebe navazujícími legendami z jiných zdrojů. Kelti, kteří zde v té době hodně působili ve svých legendách píší prostřednictvím svých Druidů, že již před 500 lety než k výše zmíněné události došlo, tak Druidii předpověděli, že Francii ovládne velký rod a do země přicestuje žena, která společně s kmeny Francie založí nejsilnější dynastii. 

Manželkou Meroveuse I. se stala princezna z Keltského kmene. Longon, který odešel po smrti Krista z Jeruzaléma založil s Marií další část dynastie a ostatní se postarali o šíření křesťanství do různých koutů. Nicméně rod Merovejců se rozrůstal a upevňoval svou pozici a to se časem přestalo líbit některým církevním prelátům a tak se rodu chtěli zbavit a začali na ně podnikat výboje. Kolem roku 400 byl vytvořen rytířský řád Zeleného draka, který se podílel na tom, aby bylo ukryto tajemství Merovejského rodu. A tak se i stalo. Oficiálně rod Merovejců vládl do roku 751 n.l. následně poté byl panovník z tohoto rodu sesazen a na jeho místo nastoupil Pipin III. Krátký z rodu Karlovců. Řád Zeleného draka však tajemství rodu nikdy neprozradil a dokonce ne ani místo posledního odpočinku Marie z Magdaly. 

6. Bible

Bible je sbírka posvátných textů, které mnoho náboženských skupin považuje za výsledek božské inspirace a záznam vztahu mezi Bohem a lidmi. Je rozdělena do dvou hlavních částí: Starý zákon a Nový zákon.

1. **Starý zákon**: Tato část je především posvátnými texty židovské víry, které jsou také uznávány křesťany. Obsahuje různé knihy, včetně historických záznamů, básnických textů, knih moudrosti a proroctví. Mezi klíčové knihy Starého zákona patří Genesis, Exodus, Žalmy, Přísloví, Izajáš a Jeremjáš.

2. **Nový zákon**: Tato část se zaměřuje na život, učení, smrt a zmrtvýchvstání Ježíše Krista, stejně jako na rané křesťanské církve. Obsahuje čtyři evangelia (Matouš, Marek, Lukáš a Jan), která vyprávějí o životě Ježíše, Skutky apoštolů, dopisy psané ranými křesťanskými vůdci (jako je Pavel, Petr, Jakub a Jan), a knihu Zjevení, která obsahuje apokalyptická vidění.

Bible má významný kulturní, historický a duchovní význam pro miliardy lidí po celém světě, formuje náboženské přesvědčení, morální hodnoty a společenské normy. Byla přeložena do mnoha jazyků a nadále slouží jako zdroj vedení, inspirace a interpretace pro věřící i vědce.

7. Golgota

Golgota je místo vně hradbách Jeruzaléma, kde podle biblických záznamů byl ukřižován Ježíš Kristus. Slovo "Golgota" pochází z aramejského slova "Gûlgaltâ", což znamená "lebka". V Novém zákoně se toto místo nazývá také "Lebka" (v řeckém překladu "Κρανίου Τόπος", "Kraniú Topos"). Toto místo je důležitým symbolem křesťanské víry, neboť je spojeno s Ježíšovou obětí a zmrtvýchvstáním, které podle křesťanské víry přináší vykoupení a spásu lidstvu. Golgota je často navštěvována poutníky a věřícími jako místo duchovního významu a zbožné úcty.

8. Poslední večeře Páně

Poslední večeře Páně je událost popsaná v Novém zákoně, konkrétně v evangeliích Matouš, Marka, Lukáše a Jana. Tato událost se odehrála během posledního obědového setkání Ježíše s jeho učedníky před jeho zatčením a ukřižováním.
Podle biblického vyprávění Ježíš shromáždil své učedníky ke společnému jídlu, které se konalo v den židovského svátku Paschy, což je svátek připomínající vyjití židovského národa z Egypta. Během tohoto večeře Ježíš vzal chléb, dobrořečil, lámal ho a podával svým učedníkům, říkaje: "Toto je mé tělo, které se za vás vydává, čiňte to na mou památku." Poté vzal kalich s vínem, dobrořečil, podal jim ho a řekl: "Tento kalich je nová smlouva mé krve, která se za vás vylévá."
Křesťané považují tento akt za založení eucharistie, sakramentu, který symbolicky připomíná oběť Ježíše Krista na kříži a jeho přítomnost v živých členech církve. Poslední večeře Páně má pro křesťany velký duchovní význam a je pravidelně slavena v rámci bohoslužeb nejrůznějších církví a denominací.

9. Vatikán

Vatikán je suverénní stát a nejmenší nezávislý stát na světě. Nachází se v centru Říma, Itálie, a zahrnuje Vatikánské město a některé okolní oblasti. Vatikán je centrem katolické církve a sídlem Svatého otce, papeže, který je nejvyšším duchovním vůdcem katolické církve.
Vatikánské město je známé svými nádhernými církevními stavbami a uměleckými díly, jako je Bazilika svatého Petra, Sixtinská kaple s freskami Michelangela a Vatikánské muzeum s bohatou sbírkou uměleckých děl a historických artefaktů. Vatikán také slouží jako místo pro setkání a jednání katolické církve, včetně konkláv, kde se volí nový papež v případě potřeby.
Mimo své náboženské a kultovní významy má Vatikán také významnou politickou roli v mezinárodním společenství. Je suverénním subjektem mezinárodního práva a má vlastní diplomacii, která navazuje diplomatické vztahy s různými zeměmi po celém světě. Vatikán také hraje roli v lidských právech, mírových jednáních a humanitárních otázkách.