Syndrom vyhoření

Syndrom vyhoření nebo také vyhasnutí je termín, který se nejvíce používá v psychologické terminologii. Jako první na tento pojem upozornil v roce 1974 Freudenberger (+1999) a ve své podstatě se jedná o to, že když se u jedince začnou projevovat prvky vyhoření, tak příčinou je z pravidla konkrétní probíhající dlouhodobý děj v jeho životě (často to je práce) a následky syndromu se poté v jeho životě začnou značně projevovat. Ve zkratce řečeno je to tedy jakýsi prožitek z vyčerpanosti, což je psychický stav, s kterým by se mělo odborně pracovat.

Tato problematika se zpravidla vyskytuje u pomáhajících profesích (pečovatelé, zdravotníci, policisté, sociální pracovníci apod.), které obsahují nějaký kontakt s lidmi.

Syndrom vyhoření tvoří celkem několik symptomů, které se promítají do psychiky, fyzické schopnosti a sociální roviny. Klíčovou složkou vyhoření je vyčerpanost, která se stupňuje do úplného útlumu a může také vyvolat lucidní myšlení (sebevražedné jednání). Neléčený syndrom vyhoření jednak tedy vede k sebevražednému myšlení, ale také se začne projevovat, jako chronický stres, který je úzce vázaný na pracovní prostředí, v kterém se jedinec vyskytuje/vyskytoval. Vše takto pohromadě samozřejmě vede k tomu, že jedinec začne ubližovat sám sobě ale i svému okolí - nemyšleno v hmatatelné podobě. U jedince se často začne vyskytovat špatná nálada, kterou předává ostatním nebo začíná vyrůstat poměr agresivity, který se velice složitě reguluje. Vyskytují se také prvky jako je lítost/sebelítost, která často nemíří jen v rámci komunikace k blízkým osobám, ale vyskytuje se také často na pracovišti či na sociálních sítích - jedinec se snaží demonstrovat to, co se mu děje v jeho těle - ve své podstatě prosí své blízké o pomoc, ale často je přehlížen. Největší problém vzniká u osob, které žijí samy nebo je ovlivňují jejich rodiče - to poté může tato situace dopadnout katastrofálně. Senior, který často se snaží radit svým dětem, tak přehlíží psychické pochody a co je pro lidi důležité? No samozřejmě, že práce a tak často vznikají komunikační řetězce, jako "nemůžeš odejít z práce, vše se nechá zvládnout, tohle přejde časem". To jsou řetězce tzv. laických psychologů nebo také lidí, co si ze své pozice (otec, matka, dědeček, babička, kolega) hrají na psychology a dokáží přehlédnout bezvýchodnou situaci.

Fáze vyhoření:

Počátek:

Jedinec pracuje na nejvyšší výkon, snaží se pomáhat a vycházet vstříc všem kolem a to i přes ten pocit, že jeho snaha není dostatečně ohodnocena.

1. fáze:

Jedinec má pocit, že nic nestíhá, jeho práce začíná ztrácet systém a význam. A začínají se u jedince projevovat první znaky deprese. V případě, že se jedná o syndrom vyhoření u zdravotního personálu, tak se může vyskytovat i nenávist vůči určitým pacientům.

2. fáze:

U jedince se často začínají vyskytovat symptomy neurózy, jako například úzkost, únava, problémy se spánkem. Jedinec pracuje chaoticky a stále musí něco dělat jinak se cítí špatně. Zdravotní personál si během této fáze musí dávat velký pozor na to, co udělá neboť jednou chybou můžete někomu způsobit zdravotní problém anebo jedince i zabít.

3. fáze:

Jedince pouhá přítomnost lidí neuvěřitelně dráždí, může se vyskytnout i agresivní jednání. Ztrácí zájem o práci, je hodně unavený a vyčerpaný. Nic ho nebaví a nechce komunikovat s lidmi.

4. fáze:

Tato fáze by se měla nazývat ve své podstatě "je mi to u prdele". Je to fáze, samotného vrcholu syndromu vyhoření a rozděluje se na dvě části. Pokud máte silnou podporu u svých přátel/rodiny a dětí, tak tuto část přežijete jen s výše uvedenými slovy, ale pokud přátele nemáte, tak se začnete topit ve velkých potížích. A může se vyskytnout i suicidální jednání. S katastrofickým závěrem.

Jak jsme si již výše uvedli, tak syndrom vyhoření nejvíce hrozí lidem, co pracují s lidmi. Nejvíce ohroženou skupinou jsou zdravotníci, kteří se s lidmi (s různými lidmi) setkávají každý den a jsou nuceni s nimi trávit 12 až 24 hodin, což je nadprůměr. Uvědomte si, že třeba prodavač pracuje za pokladnou určitý čas a poté zmizí ve skladu, kde se věnuje vybalování zboží nebo úředník, který s lidmi tráví maximálně 5 hodin času. A pokud někdo bude tvrdit, že syndrom vyhoření hrozí také nejvíce učitelům, tak ano to je také pravda, ale učitelé s žáky a rodiči nemusí trávit 12 až 24 hodin a vždy mají možnost odejít do sborovny nebo po několika hodinách domu. Zdravotnické profese jsou ty z nejvíce vytížených, a proto zde na to upozorňuji. Zdravotní sestry a záchranáři musí často čelit nadávkám, nevhodnému chování, jsou napadáni nebo osočování z věcí, co neudělali a dle společnosti se musí stále chovat profesionálně - podle společnosti tedy nejsou lidé, ale roboti, co se musí vyválet každý den v bahně a pokračovat ve své práci, jakoby se nic nedělo. Tak tomu tedy alespoň rozumím já. Co třeba byste udělali Vy ve své profesi, kdyby Vás někdo napadl - usmáli byste se řekli že se vlastně nic neděje i když máte třeba zlomenou ruku? Myslím si, že ne. Pokuste se zamyslet sami nad sebou, jak jde Váš život a jak byste reagovali kdyby jste se dostali do syndromu vyhoření. Trošku Vám nepovím - dobrou prevencí je určitý relax a to jak odpočinkový, tak i aktivní a měl by být aplikován vyváženě u všech profesí - jen některé profese z důvodu nedostatku personálu mnohdy nemají šanci se věnovat svým koníčkům. Pokud však cítíte nějakou dysbalanci ve svém těle a nevíte si rady s tím, co Vás trápí, tak nás neváhejte kontaktovat.

Prevence:

Nechci zde vynášet rozumy, jak nejlépe předcházet syndromu vyhoření neboť u každého člověka je to jiné a fáze syndromu přicházejí v různých vlnách. Práce psychologa je konkrétnímu jedinci pomoci v jeho cestě při vyhoření či v prvopočátku vyhoření. Nikoliv Vám vysvětlovat, jak se tomu nejlépe vyhnout - to nemůže nikdo. Dobrou prevencí ale je to, aby jste měli dobrý přátele, kteří Vám kdykoliv pomohou, obejmou, pohladí a řeknou, že se na ně můžete spolehnout. A každý přítel by měl včas rozeznat, kdy se Vám děje něco špatného - což v současné době lze hodně rozpoznat skrze sociální sítě.

Jak řešit syndrom vyhoření po samotném vyhoření:

Jednoduše, jakmile se dostanete na vrchol, kde je slovní spojení "je mi to u prdele", tak nechte vše plynout a vykašlete se na všechny věci kolem, které Vás mohou nějakým způsobem iritovat, Proč? Protože by jste se stejně rozčilovali a vedlo by to k dalšímu prohlubování depresivních stavů. Jakmile vykonáváte funkci zdravotníka, tak si možná v této fázi uvědomíte, že opravdu nejste sluhové pacientů a je nutno si nastavit určité hranice a následně poté svou práci budete vykonávat dobře. A syndromem vyhoření si projde každý člověk, co pracuje ve zdravotnictví a to většinou ve věku mezi 30 až 40 lety.

Během života ve zdravotnické profesi či v učitelské se budete setkávat s lidmi, kteří budou tvrdit, jak je neuvěřitelně hrozné mít na place pedagoga či zdravotníka, který je vyhořelí. Realita je však trochu jiná. A tu realitu si musí uvědomovat jak kolegové, rodiče, pacienti, děti, tak i samotní vyhořelí lidé - člověk není otrokem a potřebuje slyšet poděkování, cítit lásku a komunikaci.

autor: PhDr. Mgr. Martin Janda, MSc., DiS., DiS., OLJ.