Děti bez domova

"Dítě bez domova" je termín, který si možná někteří lidé v Evropské unii nechtějí připouštět, avšak bohužel je to fenomén, který je i v EU zcela běžný. Děti bez domova lze rozdělit do několika kategorií: děti žijící v ústavní péči, děti prchající před umístěním do ústavní péče a děti, které, i když mají oba rodiče, musí migr ovat mezi dvěma domovy kvůli postojům a životní situaci svých rodičů. V České republice se s těmito dětmi často setkávají psychologové napříč republikou.
Děti žijící v ústavní péči mají sice místo, kde mohou spát, a ústav jim zajišťuje školu a další kroužky. Nicméně jim často chybí citová a emocionální podpora, kterou by normálně dostávaly v běžné rodině. Tyto děti často touží po něčem, co v ústavech nenacházejí, a buď se snaží vrátit k biologickým rodičům, i když to může být nemožné, nebo hledají jiné lidi, kteří jim mohou poskytnout možnost vyrůstat v "normálním" prostředí - například adopce, pěstounská péče nebo hostitelská péče. Hostitelská péče je moderní koncept, který zavádějí pouze pokročilé dětské domovy s vzdělanými řediteli. Ostatní se jí bojí, ale nemusí. Tento systém je v celém světě rozšířený a pomáhá dětem začlenit se a poznat, jak funguje život jinde. Je důležité, aby měly tyto děti možnost růstu větší než v dětských domovech. Celosvětové výzkumy dokonce ukázaly, že dětské domovy, které neimplementují hostitelskou péči, mají vyšší riziko útěků. V České republice existují dětské domovy, které svým svěřencům pouze nařizují a neposkytují jim příležitosti k sociálnímu a psychickému růstu.
Na druhou stranu děti, které mají oba dva rodiče žijící odděleně a praktikují střídavou péči, mohou zažívat rapidní snížení sociálního aspektu svého vývoje. Tyto děti mají dva domovy, dva pokojíčky a často až čtyři rodiče (v případě nových partnerů rodičů), spolu s řadou nových sourozenců. Rodiče se často snaží předhánět v tom, kdo bude lepší, a rozmazlují své děti, poskytují jim nadstandardní péči - lidově řečeno "kočičí lásku". To však není pro rodiče ani děti zdravé. Nemíním tím říct, že střídavá péče je něco špatného, ale musí být prováděna v kooperaci s druhým partnerem, bez ohledu na povahu jejich vztahů.

Autor: PhDr. Mgr. Martin Janda, MSc., DiS., DiS., MLJ.